Z archívu: Psychologická poradna Mgr. Eriky Benické. Dotaz čtenáře: „Manželka mi vyčítá, že jsem se změnil. Dokonce mně odezírala, že někoho mám. Teď stále něco povídá o krizi středního věku. Co to je?To snad každý po čtyřicítce musí mít nějakou krizi?!“ E.B.: Děkuji za otázku. Odpověď zní: Ano, každého člověka potká krize středního věku. V průběhu života se potkáváme dokonce s několika krizemi, které jsou pro psychosociální zrání jedince důležité- říkáme jim vývinové nebo přechodové ( tranzitórní) krize. Vývinová krize je také puberta, tomu rozumíme snadněji, je to přechod od dětství k dospělosti, ve které se objevují plány a očekávání do budoucna. Co ale nastává v krizi středního věku? Znak ,který vyjadřuje slovo krize, má v sobě dva významy: ukončení, a také otevíraní možností. Krize středního věku je něco jako období středu životní cesty. Život se přirovnáva k vycházejícímu a zapadající slunci. V období kolem 45 let je poledne.Člověk se dostává na vrchol svých sil. Dosáhl, čeho chtěl v profesi, v rodině,vychoval děti. Tak jaká očekávání následuje? Člověk si začíná uvědomovat, co v jeho životě ubývá. Nastává bilancování minulosti, uvažování o budoucnu. Co ho ještě může potkat, co už ne. Vnímá „ujíždějící vlak“, nepřímá realitu, chce být mladý, Nebo propadá do deprese, má strach. Proč? V tomto období je důležitým úkolem přijmout vlastní stárnutí. V minulosti bylo stáří s úctou považováno za nositele moudrosti života. Dnes je uctíván kult výkonu. Staré společnost odsouvá na okraj. Tato krize nemine vás, nemine vaší ženu. Můžete v ní ustrnout, nebo z ní vyjít zralejší a silnější do další desítky…“
